Gavin Rossdale: „Jet do Prahy je můj celoživotní sen“

Pražský koncert se kvapem blíží, škoda je jen, že ho zastínily koncerty dvou větších kapel - Foo Fighters a Red Hot Chilli Peppers, které jsou naplánovany těsně po koncertě Bush. I přesto si ale časká média vzpomněla a Gavin poskytl rozhovor PRÁVU.

 

 

Před dvěma lety jste se po osmileté pauze rozhodli s kapelou Bush na hudební scénu vrátit. Co vás k tomu vedlo?

Bylo to proto, že jsem trpěl nespavostí a měl jsem depresi. Má kapela mi velmi chyběla, stýskalo se mi. Tak jsem se rozhodl to napravit a znovu s Bush hrát. Původně mi nešlo o desku, protože jsem nevěděl, jestli se podaří kapelu probudit ze spánku, jestli bude žít. Byl to zpočátku jen pokus, chtěl jsem ukojit svou zvědavost.

Proč jste se v roce 2002 rozešli? Měli jste tehdy renomé.

Vlastně nemám ponětí. Asi proto, že jsme začali trochu stagnovat, ztratili jsme se. Náš kytarista Nigel Pulsford chtěl být víc doma, protože mu utíkalo dětství jeho potomků. My ostatní jsme se pak angažovali v různých projektech, abychom využili svou kreativní energii. Kolem roku 2006 jsem chtěl, aby se Bush dali znovu dohromady, ale Nigel to odmítl. Následně jsem nahrál sólové album WANDERlust, které ale vzniklo jen proto, že jsem v tu dobu nemohl mít kapelu, kterou jsem chtěl.

Když jsem plánoval další sólovku, měl jsem najednou pocit, že to nemám pod kontrolou. Nebyl jsem to já, kdo se svobodně rozhodoval. Ptal jsem se sám sebe, proč neřídím svou vlastní kariéru? A rozhodl jsem se ji řídit. A tak jsem dal znovu dohromady Bush a jsme tady. A máme úspěch, musím bojovat o každých pět minut, které chci strávit doma.

Takže jste rád, že jste zpět na scéně...

Bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Hned po tom, že jsem požádal o ruku svou ženu, zpěvačku Gwen Stefani.

V současné sestavě Bush není kromě Nigela Pulsforda ani původní baskytarista Dave Parsons. Chybí vám na turné?

Ani ne. Já je mám moc rád, i kdybychom se už nikdy neměli vidět, budou pro mě jako bratři. Ale žiju přítomností. Člověk se může pitvat v minulosti, nebo mít obavy z budoucnosti, ale nemá to cenu, protože všechno se děje v přítomném okamžiku. Upřímně řečeno, když jsem byl sólista, oblíbil jsem si své muzikanty, baskytaristu Coreyho Britze a kytaristu Chrise Traynora, natolik, že když jsem chtěl dát dohromady Bush, říkal jsem si, co s nimi bude. Měl jsem pocit, že jsem za ně zodpovědný. Když Dave s Nigelem odmítli pokračovat, bylo to snadné rozhodování. Nemusel jsem řešit dlouhé telefonáty a cítit se provinile.

Na počátku devadesátých let jste byli tiskem označeni jako britská odpověď na Nirvanu. Vnímali jste tak tehdy svou tvorbu?

Pokud vás přirovnají k takové kapele, je to zpočátku lichotka. Nirvana nám byla velkou inspirací. Ale později, když něčeho dosáhnete, už to tolik nesedí. Myslím, že v naší tvorbě je mnoho elementů, které nemají se stylem grunge nic společného. Vezměte si například písničku Comedown – naše hudba má v sobě daleko širší spektrum stylů. Tisk moc nečtu, ale co jsem slyšel, přirovnání k Nirvaně se v našem případě objevuje dodnes, i v recenzích na aktuální album. To je paradoxní.

Bush prožívali své první období velké slávy v devadesátých letech. Od té doby se hudba hodně změnila. Jak vy osobně změny na hudební scéně vnímáte?

Zásadní rozdíl je v tom, že dnes nemusíte tolik vnímat každou nahrávku, která se dostane na trh. Dříve jste si museli každý hit naplno protrpět, i když jste neměli tu kapelu rádi. Dnes nemusíte vůbec trpět. Svět jako by se rozpadl na malé části. Už není žádné centrum. Jediné, co je na tom smutné, je, že už hudba nemá tak přímočarý dopad. Ale jinak to má hlavně pozitiva. Cesty jsou volné.

Chybí vám něco z role hudby v devadesátých letech?

Trochu postrádám tu starou komunitu, i když v ní byli i lidi, kteří mě štvali. Ale v zásadě si myslím, že hudba je stejně mocná jako předtím. Osobně potkávám každý večer patnáct tisíc lidí, kteří milují muziku. Lidé možná tolik neposlouchají nebo nekupují celá alba, ale chodí na koncerty. Osobně mám pořád rád alba. Baví mě čekání na nové desky. Rád se na ni těším, pak si ji koupím, chodím se sluchátky a poslouchám ji. Celé desky mají svůj význam. Zajímá mě komplexní práce dotyčného umělce, ne jeden izolovaný moment.

Myslíte, že vztahy mezi umělci byly v devadesátých letech lepší?

Takhle bych to neřekl. Nedávno například na náš koncert v Los Angeles přišel Dave Grohl z Foo Fighters, jinak bývalý bubeník Nirvany. Nevím, jestli by se něco takového stalo v devadesátých letech. Byli jsme také na turné v Austrálii se Slipknot, System of a Down, Marilynem Mansonem a Limp Bizkit. Byl to obrovský heavymetalový festival a zároveň mé nejlepší turné. Strávil jsem s nimi báječné dva týdny, bavili jsme se. Někteří z nich jsou staří přátelé, někteří se přáteli stali. Tím chci ilustrovat svůj názor, že ty vztahy jsou skvělé.

Vaše aktuální album se jmenuje The Sea of Memories. Název je trochu nostalgický, nemyslíte?

Není to tak myšleno. Jde o to, že když se cokoliv děje, například telefonuji s vámi, váže se na to mnoho asociací - například se strašně těším do Prahy, protože jet tam je můj celoživotní sen. Ale to jsem trochu odběhl od tématu. Když přijde na něco řeč, nesete si do té konverzace celý svůj příběh. Kde jste vyrůstala, jak žijete, jaké máte touhy a přátele. Nesete si v sobě své milence i vzpomínky na ty, které nenávidíte. To jsem tím myslel. Moře vzpomínek na to, jak jsme se stali tím, kým jsme. Jací jsme lidé.

Souvisí to s vašimi texty?

Souvisí. Pro mě je celkem těžké být politický, protože mě daleko víc zajímají politiky jednotlivých lidí. Zajímají mě vztahy. Ten název bych ovšem rád využil i jako příležitost k obecnější poznámce. Svět je zvláštní, nekteří lidé chtějí stále bojovat, dějí se nejrůznější věci, někdo chce dělat hudbu a být umělec, jiní lidé chtějí jen přežít a vyrůst. Říkám si, že i když se lidé na něčem neshodnou, nemusí se zabíjet. Měli bychom s tím něco dělat. Ale to trochu odbíhám od tématu. Vemte si ale, že na světě je přes padesát válek...

Takže politika vás zajímá, ale nechcete o ní psát?

Ano, nejsem vůči ní slepý. Sleduji politiku. Mám rád Amnesty International, to je neuvěřitelná organizace. Když vidíte fotografie z těch hrozných konfliktů, ptáte se, co se to děje? Vždyť takhle nikdo nemůže vyhrát. Ale vraťme se k těm textům. I témata, která komentují dění z širší perspektivy, se snažím převést do osobní roviny. Například má poslední válečná písnička Frontline je psaná z perspektivy někoho, kdo je v první linii. Někoho, kdo je vyděšený a nechce tam být. Má rozbité vybavení a křehkou helmu. Lidé se nerodí, aby dělali takové věci. Velmi mě to znepokojuje.

Píšete někdy o veselých tématech?

Ano, stoprocentně. Jen si musím vzpomenout, kde se to projevuje... Nechci psát jen o zkáze, jen se snažím být realistický. Často je to tak, že část písně je o trápení a problémech, ale pak se snažím ukázat řešení nebo naději. Něco, co vám pomůže cítit se lépe. Nechci, aby ty písně vyzněly, jako že všechno je špatné, pojďme skočit ze střechy. Chci, aby tam byla i oslava života, toho, co máme. Důležitý je i soucit. Kdyby tak všichni lidé na světě měli trochu laskavosti a porozumění pro druhé. Svět by byl jiné místo. Zároveň všichni víme, že to není jednoduché. Dost těžké je udržet klid v rodině, natož v celém světě.

Která písnička z nového alba je pro vás osobně důležitá?

Mám rád Be Still My Love a The Mirror of the Signs. To jsou moji osobní oblíbenci. U té první se mi líbí bicí. Hrozně mě baví, obzvlášť na pódiu. A má i pěknou kytaru. Navíc ze mě doslova vyskočila, najednou se objevila. To je vždy dobré znamení. Jsem vděčný, když se to stane. Takovou píseň vždy uvítám, poděkuju jí a miluju ji. Co se týká The Mirror of the Signs, vždy jsem chtěl udělat skladbu, která by začínala podobným zvláštním kytarovým partem. Nejvíc jsem se vždy o hudbě naučil experimentováním. Je to opačný příběh než u Be Still My Love. Někdy mám nějaký nápad a nevím, jak ho realizovat. Zůstanu u něj celý den a nutím se do toho, abych na to přišel. A když na konci takhle dlouhého procesu vznikne dobrá písnička, jsem na ni pyšný. Ale nikdy jsem nevydal desku, na které bych nebyl pyšný na většinu z písní. Jen někdy si později uvědomím, že některá není tak dobrá jako ostatní, že jsem udělal chybu.

Prodáváte na své koncerty VIP lístky, které umožňují vašim fanouškům se s vámi setkat. O čem s vámi chtějí mluvit, když se potkáte?

Je to velmi roztomilé, protože většinou nejsou schopni mluvit. Říkám jim, ať jsou v klidu a dýchají. Oni vždy říkají, jak jsou z toho vedle, že nevěří, že jsme se potkali, a že najednou nemůžou jasně přemýšlet. Takže se většinou ptám na něco já, abych odlehčil atmosféru. Snažím se to otočit.

Jaké kapely vás v současné době inspirují?

Cokoliv dobrého. Může to být nová deska Garbage, nebo starý track od Jimmiho Hendrixe. Krása hudby je i v její nadčasovosti. Když je dobrá, nezáleží vůbec na tom, kdy vznikla. Nehledám ovšem inspiraci jen v hudbě. Rád se nechávám ovlivnit muzei a výstavami umění. Nebo v kině. Nikoliv v akčních filmech, ale ve snímcích o různých prohrách, průšvizích a špatných rozhodnutích, které způsobí zásadní zvrat. Takové věci mě inspirují.

ŠÁRKA HELLEROVÁ, JAROSLAV ŠPULÁK, PRÁVO

[googlea974bc1337856345.html]

Anketa

Jaké album Bush považujete za nejlepší?

Celkový počet hlasů: 38

patmull@seznam.cz