Překlady článků

avclub.com - Zajímavý článek o albu Razorblade Suitcase, úspěchu kapely a o tom proč kritici nikdy nebrali Bush vážně a mnoho lidí je bralo jako "vykradače grunge"

 

Bush měli slávu, ale s Razorblade Suitcase, chtěli důvěryhodnost

V cyklu Jsme č. 1 , Klub AV zkoumá alba, které byly č. 1 na grafech prodejnosti a chce se dostat k jádru toho, co to znamená být populární v populární hudbě, a jak se tento pojem změnil v průběhu let. V tomto díle se zabýváme albem Bush Razorblade Suitcase, který byl č.1 až do 1 7. prosince 1996, kde zůstal po dobu dvou týdnů.

"Proč mě nikdo nehce brát vážně" na to se frontman Bush Gavin Rossdale ptal 18.dubna 1996 na obálce časopisu Rolling Stone. Poznamenal, že jeho kapela Bush prodala 3 miliony alb a vydali pět hitu singlů, které měly poté obrovský úspěch. I když hudební je historie je plná umělců, kteří prodávali dobře, ale neměli žádné ocenění od kritiků, výsměch, kterému Bush čelí po senzačním úspěchu svého debutu roku 1994 Sixteen Stone byl obzvláště brutální.

Pro lidi zavrhující Bush Rolling Stone odpověděl přímo na obalu svou vlastní otázkou: Na levé straně textu seděl frontman Gavin Rossdale bez košile s nohama rozkročenýma na špinavé posteli, jeho levý ukazováček a palec měl koketně v ústech a z obáky se díval očima lehké děvy. V hudebním světě se stále lpí na alternativní revoluci, která zvýhodňuje ošklivé a konfrotuje ošklivost spolu s estetikou a zvukem. Rossdale byl příliš krásný na to aby byl důvěryhodný. Horší je že hrál se svou kapelou vybroušený rock, který byl zdánlive opsán z grunge, ale vyleštil jej do něčeho bezduché a lépe prodejného. Téměř osm měsíců ke dni po sebevraždě Kurta Cobaina přišlo album od člověka, který vypadal, že napodobuje mučedníka Alternativního národa do té míry, že tím mnohé značně pobouřil. "Rossdale je nejvýznamnějším rock 'n' rollovým podvodníkem od Jimmyho "Proč dáváme do autorství ty staré bluesmany" Page, " napsal Jim DeRogatis v jednom z typických kritických článcích na téma Bush.

Od začátkum měli Bush problémy se získáním respektu. Rossdale založili kapelu v Londýně v roce 1992 s kytaristou Nigelem Pulsford, později se připojili basista Dave Parsons a bubeník Robin Goodridge. Kapela nejdříve koncertovala kolem Londýna a získala pouze malý úspěch. Pak se ale dostalo demo k americké nahrávací společnosti Rob Kahaneho  (bývalý manažer George Michaela) který cítil že Rossdale "vypadal velmi příznivě pro marketingové a prodejní záznamy." Bush přijali dohodu USA, ale nejdříve stejně nebylo účelem aby se album Sixteen Stone stalo úspěšné v zámoří. Kapela pak nahrála album ve své domovské zemi a počítalo se s úspěchem spíše právě v Británii. Ale pak přišla vlna Oasis a britpopu a druhá vlna grunge (v lepším případě) nebo druhořadé "Nirvanabees" (v horším případě) se zdálo v Británii passé.

Navzdory kritikům americká veřejnost sežrala Sixteen Stone, kterého se nakonec prodalo 5 milionů kopií a poslal Bush do velkých arén v USA. Tohle udělalo z jeho nástupce Razorblade Suitcase jedno z nejočekávanějších alb roku 1996.

Pokud Sixteen Stone byl příliš vybroušený a popový Razorblade Suitcase bylo řidší a náladovější. Pokud hudební snobové příliš rychle odsoudili Bush jako klon Nirvany, Razorblade Suitcase jim dalo zapravdu. Bush si najalo notoricky kousavého indie producenta Steva Albiniho, který také nahrával poslední album Nirvany In Utero. Kyle Anderson zachytil následnou reakci i ve své knize Náhodná revoluce: příběh Grunge:

"Není možné,  aby si Rossdale neuvědomil,  že zpráva o tom, že je bude nahrávat Albini by mohla způsobit masivní odpor a nadávky proti jeho kapele. Buď musí být (za prvé) tak neuvěřitelně sebevědomý ve svých přáních pracovat s kýmkoli chtěl pracovat, že mu bylo jedno jak ho bude polovina světa za to nenávidět (za druhé) chtěl se pokusit udělat z Bush více skromnější skupinu snažit se do ní dostat více umění a experimentovat (v jeho řípadě by se to dalo nazvat jako "dělat to, co dělal Kurt "), nebo (3) je neomluvitelně hloupý a naivní."

Nebo, jak DeRogatis napsal, "Bush si prostě mysleli, že by mohli dosáhnout důvěryhodnosti pomocí tohoto hluku, což je jediný důvod, proč by se  někdo dával dohromady s Albinim."

"Seru na novináře," řekl manažer Bush David Dorrell v knížce Jinnifer Nine - Dvacáté sedmé písmeno abecedy: Oficiální historie Bush. "Seru na kritiky že chtěli říct:" No on to udělal, protože ... "Ne, udělali jsme to navzdory tomu. Jako, že bychom byli tak hloupí, že jsme to nevěděli? Samozřejmě jsme to věděli. Ale víte co? Nebylo to proto, že jsme to věděli, nebo nevěděli, bylo to proto, že Steve byl opravdu zkurvěně dobrý člověk pro tuhle práci."

"Děláme to, co by bylo nazýváno jako dobré rozhodnutí pro jiné kapely, a my jsme řekli, že jsou to špatné rozhodnutí pro nás. Jádrem problému rozhodně nejsou o schopnosti Steva jako zvukaře prosducenta. Získaná moudrost byla "Nestepuj na tomto hrobě." Jako že to nemáme dělat znova nebo co? "

Během tří desetiletí v hudbě si Albini vyvinul reputaci puritánské semetriky, nejostřeji oddanému punkovému udělej si to sám a anti-korporačnímu charakteru. To, že se rozhodl pracovat s takovým bezostyšným derivátem kapely vyvolalo rozruh. Všichni si mysleli, že Albini už bude zaznamenávat "jakéhokoli promiskuitního čuráčka, které přejde skrz dveře." Jak řekl Spin před vydáním Razorblade Suitcase, Albini se rozhodl pracovat s Bush po setkání s Rossdalem na obědě a označil ho za "správného chlapa, pozoruhodně nedotčeného svým úspěchem." ("Myslel jsem, že se mi chystá plivnout do tváře!" řekl Rossdale o setkání s Albinim v knížce Dvacáté sedmé písmeno.)

Ještě více překvapující, bylo, když prohlásil, že toho má s Rossdalem mnoho společného. "Téměř každý den se práce zastaví, protože se pustíme nějakého rozhovoru o našich oblíbených nahrávkách. Myslím, že jsme skoro všichni ptáci peří. " Stejný příběh zmínil , když nahrával CD s PJ Harvey, Slint a Jesus Lizard, což jsou kapely, které byly pro Bush inspirací.

"Steve Albini je pro mě důležitý, pokud jde o nahrávání. Poslouchal jsem jeho práci více než kohokoliv jiného," řekl Rossdale Spin. "In Utero je součástí ale to vyšlo až poté ,co jsem začal poslouchat desky, které nahrál. Mluvím o tom před tím "

Rossdaleho oblíbená nahrávka "před tím" byl odkaz na desku Pixies "Surfer Rosa, kterou často zmiŇoval jako inspiraci a vliv. (Tím se dále přivádí k jeho reputaci rádoby Cobaina, protože Nirvana frontman se přiznal k emulaci Pixies.) Byl to mezníkové album i pro Albiniho, který se vyhýbá tomu být označován jako "výrobce"  a nechce být dokonce zmiňován ani na obelech desek. Označuje se za toho co hýbé táhlami na nahrávacím pultu, a říkáže není ten "zvukový inženýr", který dělá úhledná obchodní alba. (nakladatelství Geffen dokonce nutilo Nirvanu na In Utero remixovat skladby pro "úhlednější podobu"  před tím než byly vydány jako singly). Zachycuje kapely tak, jak jsou, bez příkras, což mělo pro Bush posloužit jako protijed na uhlazenost debutu Sixteen Stone.

Jen pro případ, že by byly nějaké pochybnosti o záměrech kapely, Bush otevře Razorblade Suitcase se zvukem vrčícího psa na začátku "Personal Holloway." Ale pro všechnu jeho syrovost, v praxi to zní to stejně překvapivě jemně. Vzhledem k tomu, že skladby na Sixteen Stone jsou agresivnější a s rychlejším tempem, skladby jako "Everything Zen" a "Machinehead," zní i přes uhlazenost nahrávání poměrně "tvrději". Razorblade Suitcase upřednostňuje pomalejší, náladovější zvuk do bodu naprosté nudy.

Počínaje skladbpu číslo pět, "Cold Contagnious" písně mají tendenci se válet v pomalých, vzdušných začátcích (tichá kytara a zpěv tlumený s podobně umírněné rytmikou), které se stávají nerozeznatelnými. "Mouth", "Synapse", "Communicator", "Bonedriven", "Distant Voices"- poslední čtyři v pořadí se otočí v polovině do úmorné, opakující se dřiny. Ne nepomáhá tomu průměrná délka písňí, která se pohybuje na čtyři a půl minuty. (Tři písně trvají déle než pět, včetně nekonečné šestiminutové "Cold nakažlivé.") "Straight No Chaser"působí jako sourozenec balady na hitu na 16 Stone "glycerin," nabízí popovější zvuk, ačkoli je stále podhodnocena. Zbývají pouze tři přímé rockové písně "Personal Holloway," "Swallowed" (jediný velký hit na albu) a "History". Ostatní skladby obvykle hledají jejich cestupřes náladovost, bohužel se ale stanou neúčiné když se pořád opakují.

Allmusic Stephen Thomas Erlewine to shrnul dobře : "Problém je, že Gavin Rossdale nepřišel s žádnými háčky, což znamená, že i když Razorblade Suitcase je příjemné a viscerální na povrchu, nenabízí žádné háčky, aby to bylo nezapomenutelné, na rozdíl od výrazných singlů ze Sixteen Stone" DeRogatis byl typicky divoch:" Všech 13 písní na Razorblade Suitcase jsou naprosto nevýrazné, bez života jako čárový kéd, ale tentokrát je to syrovější, na rozdíl od velkého vyleštěného grunge ze Sixteen Stone. Recenze Rolling Stone s názvem "Bush Bon Jovi grung " dali albu dvouhvězdičkovéh hodnocení a jeho autoři pojmenoval Bush jako nejhorší kapelu roku 1996 a Razorblade Suitcase nejhorším albem roku. (Album Weezer Pinkerton  ...) Spin udeřil ho také, ačkoli jeho prosinec '96 Bush krycí příběh dokořán v opačném směru:"Razorblade Suitcase je obrovské zlepšení Sixteen Stone, stejně dobrý jako každý válec Albini dráha, citově vzrušující, virtuosically hrál, a naprosto infekční, "linka tak komicky, hyperbolické, že by někdo být odpuštěno si mysleli spisovatele Jamese Hannaham byl ironický.

Bush vydal videa na podporu alba, včetně honosného sedmi minutového krátkého filmu pro "Greedy Fly", který byl natočen nejen v jedné z budov  filmu Se7en, ale taky se na něm podíleli někteří ze stejného tvůrčího týmu. Není divu, že video bezostyšně kopíruje film. "Já už viděl Se7en, než jsme to natočili," říká v Rossdale Dvacátém sedmém písmeně", ale vidět to znovu pro video, musím říct, že jsem byl trochu v rozpacíc. Přál jsem si ještě pár nových nápadů. "" Měl důvod se stydět: Režisér Marcus Nispel ho nechal přivázáného jako Hannibal Lecter, Rossdale to popsal "Byl jsem tam připoutaný jak nějaký zkurvený pes".

 

Skupina také cestovala neúnavně, a zůstala na tour 14 měsíců aby. To vše se vyplatilo: Razorblade Suitcase bylo prodáno 6 milionů kopií v USA a 2000000 z nich před Vánoci a udělalo z Bush jednu z nejúspěšnějších rockových kapel té doby.

Neshody s nahrávací společností pozdrželo vydání dalšího alba, které se rozhodli nahrát s producenty Sixteen Stone Clivem Langerem a Alan Winstanleym, ale  zvuk Bush byl jiný. Jak poznamenává Anderson ve své knize: "V roce 1997 měl celý svět za to, že elektronická hudba bude další velký a úspěšný hudební žánr". Za pravdu mu hovoří úspěch The Prodigy a The Chemical Brothers. Bush chtěli s albem The Science Of Things jít s dobou. Časopis Spin poznamenal "Bush jsou na novém albu posíleni příležitostnými smyčkami elktronických bicí a elektronických efekt,ů aby to znělo "-Fuj - trochu více 1999." Další album následovalo v roce 2001, předtím, než se kapela rozpadla. Rossdale založil jinou skupinu (s některými prvky z indie a hardcore scény), pak natočil sólové album, jen aby resuscitoval Bushe o 2 roku později, v roce 2010 plus (nebo lépe řečeno spíš mínus) bez Pulsforda a Parsonse. V roce 2011 vydali  The Sea Of memories, Rossdale a spol. zvolili hvězdného producenta Boba Rocka, definitivně pohřbila veškeré obavy ohledně jejich důvěryhodnosti.

"Důvěryhodnost nekupuje potraviny," mi řekl Albini, když jsem s ním před několika lety dělal rozhovor. "To, že jsem pracoval s Bush....Oni hráli 200 představení ročně. Měli vyprodané haly a stadiony, 10,000 mladých za noc, 15,000 za noc. Nemuseli mít jakoukoli důvěryhodnost, víš? " Zasmál se. "Když jsi č. 1 skupina v Americe, nemusíš mít důvěryhodnost, protože skutečnost, že jsi skupina číslo 1 v Americe má svůj vlastní druh implicitní (předpokládané) důvěryhodnosti."

Pro Bush by předpokládaná důvěryhodnost seděla . Tohle, a..... masivní sláva a bohatství.

 

Anketa

Jaké album Bush považujete za nejlepší?

Celkový počet hlasů: 105

patmull@seznam.cz